Není bio jako bio. A obzvláště to platí u komerčních produktů. Byť to dobře zní, hezky se to prodává a má to velký dopad na spotřební chování lidí, dopad na přírodu už je trochu horší.

Bioplasty. Většinu z nás asi napadne, že předpona „bio“ má značit, že je výrobek v nějakém vztahu k přírodě. Konkrétně u bioplastů to znamená, že při výrobě produktu byla z určité části použita biomasa (kukuřičný škrob, řepný cukr, část rostliny apod.). Zní to hezky, že? Člověk by předpokládal, že takový bioplast se v přírodě za pár dní sám rozloží a nezbyde po něm ani zrnko. Realita je však taková, že bioplast nemusí být v přírodě vůbec rozložitelný a může jí škodit více, než běžný plast, který se správně zrecykluje.

Dalším problémem bioplastu je také jeho nerozeznatelnost od obyčejného plastu, jaký známe. Z takového důvodu pak bioplast končí, v dobré víře, ve sběrných nádobách na plast. Což je nežádoucí, neboť i jen jedno brčko z bioplastu může proces recyklace konvenčních plastů velmi ztížit.

Naše doporučení, jak zacházet s bioplasty, je jednoduché. Až vám příště v kavárně nebo na farmářských trzích dají kelímek nebo brčko z kukuřičného škrobu, nehýkejte blahem, že jste přírodě pomohli. A už rozhodně je nevyhazujte jen tak na ulici, že se při příštím dešti rozloží. Zjistěte si, o jaký bioplast se konkrétně jedná, zlikvidujte jej odpovídajícím způsobem a příště už s díky jednorázové nádobí odmítněte. Jenom tudy vede cesta, jenž je udržitelná a smysluplná.

Edukace o bioplastech je u nás ještě v začátcích, a proto většina výrobků z nejrůznějších druhů bioplastů nakonec stejně skončí na skládce a ve spalovně.

Zakončím tento post citací, kterou začíná článek, který stojí za přečtení:

Někdy se špatných věcí dopustíme tehdy, když se naplno ponoříme do „páchání“ dobra. V případě bioplastů a kompostovatelných plastů to platí téměř dokonale.

Radomír Dohnal: Bioplasty nejsou bio. Možná jsou horší, než ty konvenční